Už je to tady. Blatnovsko-havlíčkovská restrikční opatření krutě poznamenávají i dosavadní pohodu manželského soužití. Dochází k rozkolům v zásadních věcech.
-Ježiš, Liduš! Nejde pustit televize.
-No nediv se, vyndala jsem baterii z ovladače.
-A proč jako?
-Proč? Protože v obchodě se nedá koupit, je to zakázané zboží - a nám se zastavily hodiny. Tak jsem baterii přendala do nich, aby fungovalo aspoň něco. Do desátého ledna, až skončí nouzák, to bez bedny přece vydržíme.
-Ale..
-Moravec ani Fridrichová teď stejně nejsou, Čtyřiadvacítka opakuje samá stará Interview a ty pohádky jsme už viděli stokrát.
A na Zprávy můžeš přece koukat na internetu, a filmů je tam k mání taky dost, tak co?
-Tak to ne, hned tu baterii dej zpátky, abych se mohl aspoň na něco aktuálního dívat, třeba na počasí.
-Víš co? Tak sundám hodiny, dám ti je před bednu, a koukej si na ně. Ty budou aktuální furt.
-No jo, ale ta nuda, pořád to samý, a jak pomalu to bude odsejpat.
-Jak to? Vteřinová ručička přece běží dost rychle, tak si nevymýšlej.
-No dobře, moudřejší ustoupí.
-Ale já, Bédo, neustoupím!
-Kdo mluvil o tobě? Vyndám baterie z holicího strojku a dám je do ovladače. A hotovo!
-Tak to ne, zarostlého strašáka tady nechci, kdo by se měl na tebe dívat.
-Nemusíš, dívej se na hodiny, já se budu dívat na bednu. Schválně, koho to dřív přestane bavit.
