Předsedův děs – nechtěná transformace

Asi v půl druhé ráno ho probudil podivný pocit, že mu někdo svítí do očí. Nesvítil. To se na polštář vedle něj odněkud promítala hovořící postava na smrt odsouzené političky.  

„Kdo, kdo mě to provokuje, i doma?“ přemýšlel rozčíleně předseda.

Nebo, že by ho nikdo momentálně neprovokoval? Ale má noční děs? Z toho, jak už několik dní se paní doktorka - poslankyně odevšad ozývá: z metra, z rozhlasu, z televize -dokonce mu ji promítli na stolek při tiskovce a večer na budovu strany.

Zavřel pevně oči. Za chvíli se však zavražděná žena objevila i na stropě pokoje. Předsedu polil pot, zatnul pěsti. Snad usne.

Teď mu připadalo, jakoby se začal fyzicky měnit, transformovat. Ne v mouchu, jak podobný případ kdysi popsal Franz Kafka, ale v druhé pohlaví. Stával se postupně ženou a čím dál tím víc se děsil toho, že se převtěluje v onu političku, kterou už zanedlouho čeká strašlivá smrt.

„Ne, ne!“ vykřikoval. „Já nejsem ona, já v komunismus věřím.“ Nic platné to však nebylo.

Když se ráno prohlížel v koupelně, byl anatomicky v pořádku, je dál moloděc.  Všechno se mu jenom zdálo kvůli té antikomunistické masáži posledních dnů. Jestli se nějaké ženě skutečně podobal, byla to některá ze soudružek, jež chodí pokládat květiny ke hrobu. Klementu Gottwaldovi.  

S doktorkou Horákovou to byla tenkrát obrovská chyba, připustil si. Nebýt jí, mohli být teď v klidu. Proč sakra nepřestoupila do KSČ jako mnozí jiní? Ale to by se pak mohla svést v procesu se Slánským. Člověk si nevybere. Prostě děs.