Kdo má z okupační stávky největší radost?

Odpověď na otázku z nadpisu lze získat vylučovací metodou uplatněnou na subjektech, kterých se stávka bezprostředně dotýká. Rektora, děkana a studenty filozofie.

Tedy vylučujme. Rektor UK nemá radost ani v nejmenším. Natož aby snad byla největší, jestliže stávkující chtějí jeho demisi, obdobně jako Chvilkaři požadují odchod premiéra.

Děkan se rovněž neraduje, ukázala se jeho bezmoc zjednat pořádek.

Studenti se sice mohou radovat z toho, že výuka neprobíhá - radost ovšem kalí fakt, že přednášky beztak nejsou povinné, tudíž studenti mohou stávkovat v poklidu domova kdy si zamanou.

Tak má někdo ze stávky vůbec radost? Má.

Je jím druhdy uctívaný filozof známý i z obřích plakátů na rudém pozadí - v současnosti však dobrý akorát tak pro předsedu EK Junckera. Ačkoli mu v německém rodišti slavnostně odhalil pomník jako hrom, my se na onoho levicového myslitele už třicet let díváme skrz prsty. Jeho teorie totiž inspirovala politiky k praktikování sociálního experimentu, který uvrhl značnou část světa do nesvobody.

Ze stávky mladých filozofů, kteří chtějí nastolit nejenom ekologicky spravedlivý, ale spravedlivý režim vůbec, tudíž režim nekapitalistický, má K. M. radost. Tu největší, dokonce kombinovanou oprávněným pocitem rehabilitace. Dočasné?