Ani noviny číst nechtěl. Jsou to stejně jenom žvásty neumětelů, pomyslel si, ale z rozjímání ho vytrhla známá melodie, kterou si pobrukovala paní, která přišla vytírat podlahu. Ano, zpívala si slavnou „Kaťušu.“
„Kaťuša, da?“ oslovil prezident vstřícně ženu s koštětem, která skromně přikývla. „Vy odkuda?“ zeptal se prezident.
„Z Rasiji, se mnou govoriť můžete po česku, já už tady několik let rabótaju,“ odpověděla a uklízela dál.
Bylo na ni vidět, že se chce na něco zeptat, ale ostýchala se. Prezident jí pomohl: “Čto vy chatítě? Co byste ráda?“
Žena si upravila šátek na hlavě a pak nesměle řekla: “Vaše vysokoblagorodí, jest právda, že jste na vlastní glazá viděl Vladimira Vladimiroviča?“
„Da,“ odpověděl pyšně, “a nejenom jsem ho viděl, ale já jsem s ním i několikrát osobně jednal!“
„Úžasné!“ spráskla obdivně ruce.
„A jaký on je? Vyprávějte, požalujusta,“ ptala se dychtivě. „Vypadá navěrno jako bohatýr Ilja Muromec z našich národních bylin? A je pravda, že má nesmírnou sílu jako Kostěj Nesmrtelný?“ A smutně dodala: „Já jevo viděla tolko jenom po televizoru.“
„No..,“ chtěl prezident Putinovy schopnosti ještě rozvést, avšak žena se ptala dál.
„A zapsal se vám do pamjatnoj knigy, do památníčku?“
„To zrovna tedy..“
„Moc po jeho aftografu toužím, moja mať má podpisy i od továryšej Gorbačova i Jelcina. Vy nemohl byste, až se s Vladimirem Vladimirovičem zase potkáte, nechat ho podepsat se do mého památníčku? Mám jevo s sebou. Byla bych vám óčeň, ale óčeň vděčná.“
Ještě než se prezident zmohl na slovo, žena se úslužně zeptala: „ Máte vy nějaké přání? Nechcete izměrjat teplotu nebo prinosiť fazan, bažanta, jak vy govorítě?“
„Spasíbo, to ne. Ale nějak mi z té kapačky vyschlo. Stakan, požalujsta.“
„Stakan? Zděs?“ byla žena poněkud na rozpacích.
„Da, mám žízeň,“odvětil rezolutně prezident.
ZA DVACET MINUT
„Já už zděs, vaše blagorodí,“ vcházela žena dovnitř s plnou skleničkou, ale šla velmi opatrně, aby z ní neukáplo.
„To víte, zděs v bifé je vodka zaprečena a proto já jsem musela sehnat Vasju, co v bolnici dělá v hlídací službě, a on mi odlil ze svajego.“
„Ale já měl na mysli sklenku vody,“ reagoval prezident nespokojeně.
„Kdybych požadoval vodku, tak ovšem nikoli stakan, ale rovnou celou butylku!“ Když ovšem viděl, jak je žena nešťastná, smířlivě, jako státník lidumil, dodal: „No, když už jste mi ji přinesla, tak.. tak na zdraví.“
To byly panečku rekondiční kapky, a ne jako tyhle vitamínky..
Ale ode mě podpis ta ženská nechce, pomyslel si. Copak jsem mezinárodně nula?