Lidem z kultury je zapotřebí pokorně naslouchat

„Co tady zase děláte, člověče?!“ obořil se muž za ředitelským stolem na postaršího, slušně oblečeného kultivovaného pána s kravatou, který po zaklepání vstoupil do místnosti a  s milým výrazem pozdravil.

„Uvítání“ ho poněkud zaskočilo a tak se zmohl jen na krátkou reakci.

„Já jsem přece..“  

Ředitel ho však rázně přerušil.

„Už jednou jsem vás vyhodil, když jste přišel před volbami agitovat a narušil jste zkoušku orchestru a ještě jste ty odboráře poňoukal, aby se nedali, a trvali na tom, abych jim na platu přidal?! Ale kde jsem na to měl vzít, když mi málem nezbývalo ani na externí honoře a  prémie managementu, to jste, vy chytráku, neprozradil.“

„No právě proto jsem teď za vámi přišel,“ snažil se muž konstruktivně reagovat.

„Nemít sekretářka dovolenou, tak byste se ke mně vůbec nedostal! Mě teď nesmí nikdo vyrušovat, já teď na nic podružného nemám čas, dopilovávám podzimní sezónu. Ale to si vy, asi vůbec nedokážete představit.“

„Ale.. samozřejmě, že dokážu“, řekl host téměř přesvědčivě a pak rázně dodal:

„To přece jako ministr kultury znát musím.“

„Ministr?“ zapochyboval protějšek. „Jaký vy jste ministr? Dneska. Možná jim budete v úterý, tak přijďte až potom, abych měl důvod se s vámi bavit.“

A pak ještě důrazně dodal: „ Ale nezapomeňte si termín předem domluvit se sekretářkou, aspoň dva týdny předem.  Já nevisím na háčku!“

Host tiše polknul, chtěl něco říct - možná, že se objedná včas.

„Co se na mě tak díváte? Něco se vám snad nezdá? No, kdo je tady ředitel?!“

„Vy“, hlesl návštěvník. Tedy zatím, pomyslel si a už si v duchu rýsoval priority ve funkci.