Co máte proti solidaritě věřitelů s dlužníky?

Sněmovna definitivně schválila oddlužovací novelu, která má téměř miliónu lidí pomoct z dluhové pasti. Je postavena na principu solidarity při oddlužení, tedy, že valnou část peněz věřitel zpátky už nedostane a solidárně ji oželí.

Věřitelé však mohou být rádi, že prošla právě tato verze zákona, a nikoli senátní úprava, protože podle ní, zjednodušeně řečeno, by také nemuseli dostat skoro nic, a tomu, komu půjčili, by mohl být dluh přesto smazán.

Pokud princip začne fungovat, dlužníkům se uleví, a statistiky o soukromé zadluženosti v rámci Evropy nás dostanou na příznivější příčku v insolvenci, než na jaké jsme teď. Škoda, že podobným způsobem nelze smazat i státní dluh. Inu – některým zahraničním věřitelům chybí velkorysost českého státu při odpouštění pohledávek domácích dlužníků.

-Pane docent, já jako nedlužník nejsem z toho zákona moc moudrej, vy mu rozumíte?

-V principu ano, pane soused.

-A v jakém principu?

-No já vám to vysvětlím na zjednodušeném příkladu. Máte u sebe stovku?

-To nemám. A měl bych mít?

-Měl, k tomu příkladu je zapotřebí, tak si pro ni skočte - - - -

- Tady jí mám, pane docent.

-Dobře. A můžete mi ji půjčit?

-Půjčit? Jenom „jako“?

- Samozřejmě. Tak děkuju.

-A kdy mi ji vrátíte?

-No, to je těžké, já dlouhodobě nic nemám, já na sebe nechám uvalit insolvenci a budu vám pět let tu stovku splácet. Každý rok po šesti korunách.

-Po šesti? Moment, to mi ale zaplatíte jenom třicet korun? A kdy uvidím ten zbytek?

-Už nikdy, stát mi dluh smaže a budu čistý.

-A co já?

-To máte smůlu, neměl jste mi tu stovku půjčovat.

-Cože?

-Tady jí máte zpátky, ale pouze proto, že to bylo jenom „jako.“