Nejen socha Věry Špinarové je idealizovaná. I Havla či Husa přikrašlovali

Kromě někdejších nadšených ód nad uměleckostí Stalinova pomníku na Letné se snad ještě nikdy nevzedmula tak silná vlna nadšení veřejnosti nad nesmírně povedenou sochou Věry Špinarové.

„Jako by jí z oka vypadla“, uznale mluví Ostravané o skulptuře snící umělkyně,  a jen čekají na okamžik, až se probudí a z jejího nitra se ozve nezaměnitelné podání hitu Jednoho dne se vrátíš.

Ale to se neozve, protože socha je seriózním dílem, a nikoli nějakou tzv. instalací, kdy by se do vnitřku zabudoval magnetofon a na dotyk ruky by spustil.

Nadšení veřejnosti nad dokonalostí sochy však skromně koriguje zpěvaččin syn Pavel. Tvrdí, že sochař podobu maminky příliš zidealizoval, že jí přidal na kráse až moc, měl prý akcentovat víc krásu duše než postavy.

Idealizace ztvárňovaných osobností je u sochařů obvyklým jevem. Nepramení však ze zlého úmyslu, ale prostě z osobitého vidění tvůrce, jemuž ne-tvůrce stěží porozumí.

I při portrétování prezidenta Havla se projevila velká škála idealizace, kdy umělci jakoby se předháněli, kdo z nich vidí státníka hezčího.

Ještě výrazněji, vzhledem ke stovkám soch a pomníků u nás i v zahraničí, se projevilo úsilí tvůrců o co nejušlechtilejší a nejoduševnělejší ztvárnění postavy prezidenta Masaryka.

Někdy to šlo až tak daleko, že umělec se snažil do rysů pana prezidenta projektovat i rysy největšího vůdce dvacátého století, geniálního Lenina, čímž Masaryka  postavil na stejnou úroveň s revolučním myslitelem a vzdal mu tím mimořádnou poctu. Dobře to vycítili ruští návštěvníci K. Varů, když k soše Lenina/Masaryka kladli rudé karafiáty.

Masaryk se ovšem dočkal i extrémně jiného ztvárnění. Jistý umělec vytvořil dočasný (protože jen z písku, jako se dělají bábovičky) pomník prezidenta na koni. Tam se však snaha po idealizaci nijak neprojevila a jezdec spíš než tatíčka, připomínal poručíka Duba při tažení Haličí.

Ale to je jen ukázka opačného přístupu, kdy sochař si řekl, že krásných Masaryků už bylo dost, a tak se sluší ubrat – jenomže ubral až moc.

Problém s idealizací měl i Mistr Jan Hus. Přes sto let ho všichni zobrazovali – po vzoru pomníku na Staroměstském náměstí – jako vysokého štíhlého muže s planoucím zrakem. Ale on – jak dokázali učenci, i když kostru pochopitelně mít k dispozici nemohli – byl spíš malý a do štíhlosti měl daleko.

Teprve před pár lety se mu dostalo realistického, a   nikoli idealizovaného zobrazení.

Uvidíme, zda snaha syna Věry Špinarové po novém věrnějším ztvárnění bude úspěšná.  Krása není všechno.