Když Helenka měla sukni vykasanou a Karel dal dělovou ránu

Jako stroj času, který na milosrdnou hodinku přenese pamětníka do nálady a do dávných pocitů minulých desetiletí, působí – alespoň na mě – reprízy ještě černobílých hudebních pořadů z televizního archivu.

V úterý vysílali na ČT ART v pořadí už 5 album Supraphonu. Tentokrát s hity roku 1967, kde se v inscenované formě představilo několik desítek písniček. A zpěváci, tehdy ještě velmi mladí, ale i ti z tehdejší střední generace. Zazněly Boty proti lásce (Přenosilová), Dám dělovou ránu (Gott), ale i Tenkrát voněl čas (Vašíček) nebo Tuhle rundu platím já (Matuška), či Mám sukni vykasanou (Vondráčková)  a třeba i Malý vůz (Čeřovská).

A docela bylo fajn, že pořad už v době svého vzniku postrádal tzv. spojováky, dneska bychom řekli moderování – a také, že nikoho nenapadlo před lety pořad nově pospojovat nějakým komikem, aby byla na sobotu  quasi „premiérová“ řachanda.

Alba řachandou nejsou, písničky plynule navazují na sebe ve zkráceném znění, s vynikající studiovou grafikou a dynamikou střihu odpovídající charakteru zpívaného.

Při takové hodince se neubráníte vzpomínkám na doby, kdy jste jako kluk písničky slyšel poprvé, a do oněch časů se jakoby vracíte. Subjektivně byly krásné, život teprve začal nabízet perspektivu.

Tehdy však dnešní pamětníci - a těch by mohl být ještě asi milión, pokud jim v roce 67  bylo mezi  15 až 20 lety -  nemohli tušit, co přijde, jaký šok nás čeká  za osm měsíců po premiéře Alba Supraphonu. Album přineslo dobrou náladu .  Až na jednu zneklidňující Gottovu písničku, kde zpíval :

"Pošli to dál po větru ven

Že se mi zdál o pádu sen"..

Ale jaký nás tehdy mohl čekat pád? Proč strašit?  Před agresí imperialistů  přece chránila hráz Varšavské smlouvy. Nebyl důvod k neklidnému spánku.

Po shlédnutí reprízy, tolik let od premiéry, se pamětník zase cítil jako za starých časů, kdy má celý život ještě před sebou.

Až když se ráno podíval do nemilosrdného zrcadla, bylo zjevné, že „to všechno vodnééés čas".

Díky za ta alba. Od sentimentálního dědka, jemuž je jasné, že takové pořady mohou oslovit a emociálně zasáhnout v podstatě jenom ty, kteří onu dobu zažili.

I proto je tak těžké ne pamětníkům předkládat programy, které přibližují stoletou historii  novodobé státnosti.

Co dnešním sedmnáctiletým může říkat takový Dubček? Na rozdíl od nás, kteří například vědí, že dostal polibek od Marty Kubišové.  Od té, co v Albu zpívala „Loudá se půlměsíc.“