Kebab u našich sousedů - není to příznak islamizace?

V minulých dnech jsme se mohli dočíst znepokojující zprávu, že návštěvník německé metropole – ať tuzemec či člověk odjinud – se marně snaží na berlínských ulicích pomocí čichových buněk vyhledat tradiční německé občerstvení.  

V Berlíně totiž, podobně jako na pražském Václaváku, téměř vymizely stánky s tradičními uzeninami - s opékanými buřty a klobásami.

Prsty v tom nemá osvěta se strašákem karcinogenních potravin, jimiž prý mohou být, ale na vině je konkurence. Kalá samozřejmě ne.

Jak houby po dešti vyrostly v posledních letech pouliční stánky, kde převážně naturalizovaní cizinci nabízejí tzv. kebab, který s Deutsch Wurstem nemá nic společného.

Namísto lahodného špíčku, tučného vepřového masíčka napěchovaného v tmavohnědé popraskané kůrčičce, ještě vonící přepáleným olejíčkem, nabízí kebab poměrně sterilní jehničí, krůtí  nebo hovězí plátky v rozkrojené vece s plátečkem salátu.

Lidé posedlí zdravým životním stylem, a zprvu také zvědavostí, jak „exotika“ chutná, na onu neněmeckou potravinu postupně získali návyk, takže dnes je v Berlíně víc stánků s kebabem než v hlavním městě jedné z jeho pravlastí, v Istanbulu – čtyři tisíce! Nesvědčí to snad také o plíživém poturčování Německa?

Nic proti chuťovému gustu, ale dokážete si představit, jaké by to mělo politické anotace, kdyby se u nás takovýmto způsobem vetřel do stánků třeba ruský boršč? To jsme si vyzkoušeli u ruské zmrzliny,  a  v  jiném sektoru například u Mrazíka, který nám  rozložil tradiční důstojnou vánoční atmosféru s Ježíškem a jesličkami. 

Při vší nevyhnutelnosti globalizace je třeba zachovat  si jeden z hlavních atributů našeho češství, moravanství a slezanství -  národní kulinářské tradice, a velmi obezřetně hlídat jejich indoktrinaci cizími prvky.