Zakladatele vědeckého socialismu a autory manuálu, jak k němu eliminací pouhé jedné společenské třídy dospět i v životě, potěšilo, že dvousté narozeniny K. Marxe neproběhly v zapomnění, ale v plném lesku.
Po ostudném odvržení reálného socialismu už téměř před třiceti lety východní Evropou a Ruskem, se mohlo zdát, že odkaz Marxe a Engelse se ocitne na smetišti dějin.
Nestalo se tak.
Nikoli kvůli Východoevropanům, kteří by snad přilezli pokorně ke křížku - ti jsou zaťatí stále - o udržování „plamínku“, z něhož může jednou (doufejme, že vbrzku) vzejít plamen, se vzorně starají Přední Západoevropané, tak zvaní lídři EU. Protože drobné chybičky reálného socialismu sami nepocítili (až na výjimku jedné flexibilní Frau) , nejsou podjati a jsou přesvědčeni, že vad na kráse, jak je znají z doslechu, se lze při postupném prosazování unijního socialismu vyvarovat.
Unijní předáci však nejsou blouznivci, kteří by chtěli Unii nasměrovat až ke komunismu. K takové anarchii ne. Kdyby totiž každý z půl miliardy unijních občanů měl v evropském komunismu právo čerpat požitky podle svých potřeb, těžko by špičky mohly udržet nadstandardní materiální postavení, v jakém se nacházejí dnes. Proto se výhledově spokojí se socialismem. Modelově se osvědčil. Poměrně široká základna už funguje v Bruselu, kde za potlesku spojeného proletářského úřednictva se praktikuje socialismus s Junckerovou tváří.
