Úvaha premiéra Babiše, že zdravotní sestry ve třísměnném režimu by měly po skončení patnáctiletého angažmá pobírat výsluhy, a být vlastně rentiérkami, znamenala pro ministra i jeho aparát dvě pracovní non-stop směny navíc.
Ministr zadal ředitelům FN pokyn, aby nejpozději do 22 hodiny nahlásili počet sester, které na tři směny u nich pracují a kolik se jich ještě nedostává, což se také bez odmluvy stalo.
Údaje z nemocnic, kam ministerské pravomoci nesahají, neboť je řídí kraje či města, zprostředkovala šéfka asociace krajů (ANO), která obvolala kolegy hejtmany a ti pak „svým“ ředitelům přikázali bezodkladně na kraj počet sester nahlásit. Kraj je pak přeposlal šéfce asociace a ta pak sumář odemailovala ministrovi.
Pak bylo zapotřebí provést konečný součet a výsledek vynásobit pěti tisíci, což je ona předpokládaná renta. K vojenské či policejní má sice hodně daleko, ale nač hledat hnidy, je to „furt lepší, než pěstí do břicha“, jak praví klasik.
Když ministr Vojtěch v 7.15 přišel za premiérem s radostným pocitem, že úkol splnil, dočkal se hned dvojité sprchy. Při první mu premiér vytknul, že se nedostavil v předpokládaném „císařském čase“, tedy úderem šesté, a druhá ho čekala, když si premiér přečetl nákladový rozpočet.
„Je tam zakalkulováno opravdu všechno?“
„Jistě, pane premiére“, odpověděl bez zaváhání Vojtěch.
„No dobře, a kolik z toho počítáte na odznaky? Při takovém množství se dá od dodavatele vysoutěžit slušná cena..“
„Na jaké.. odznaky?“, nechápal ministr.
„ No přece na služební! Když budou zdravotnice pobírat výslužné jako ozbrojené složky, musí to být na nich znát na první pohled. Kdybyste potřeboval inspiraci, tak něco takového už u nás kdysi bylo, ale na to jste ještě moc mladý, abyste ty doby pamatoval.“
„A“, ptal se Vojtěch opatrně, „jak sestry doktorům tehdy salutovaly, když měly v ruce třeba injekční stříkačku nebo bažanta?“
„Jak? No to nevím, já jsem nikde neležel - asi levačkou, když pravá nebyla volná.“
