Víc tolerance k zesměšnění idolů, nebo i nás

 Hodně se píše a mluví o tom, že humor a satira jsou euroatlantické civilizaci vlastní - což se dá podepsat, avšak platí to s četnými výjimkami.

A nemusí zrovna jít o země se zjevným deficitem demokracie, jakými jsou třeba – ale proč jmenovat příklady ze zahraničí, když je tomu tak i u nás.

Hrozně rádi si děláme legraci z jiných, ale když si jí někdo udělá z nás, začneme prskat. A jsme - li navíc k tomu ještě osobami, ba osobnostmi veřejně činnými, hned v tom vidíme nepřátelskou kampaň.

Blbému poručíku Dubovi se smějeme, až se za břicho popadáme, aniž nás napadne, jestli se sami nechováme jako jeho klon. 

Z prezidenta si dokážeme vystřelit s patřičným gustem, ale to proto, že sám nás kontinuálně zásobuje poměrně ostrým střelivem.

Z kardinála Duky si však střílíme jen sporadicky. Není to projev zbožné úcty k vysokému hodnostáři či výraz autocenzury – no zkuste si udělat legraci z někoho v jeho postavení v Polsku – ale je to spíš obrázek našeho vnímání důležitosti či nedůležitosti církví. I když v souvislosti s restitucemi se pár krotkých karikatur chamtivce objevilo. Ovšem do “síly“ produktů francouzských humoristů měly hodně daleko. Oni by jistě vystřihli takový obrázek, že by se, ale opravdu jen obrazně řečeno, kardinálovi otevírala kudla v sutaně.

Tradice je tradice. Nejenom v míře toho, kam až jsou schopni zajít - nic jim není svaté, ale i v tom, jak většinová společnost jejich výtvory přijímá. Pokud se cítí uražena, přestane časopis kupovat, a bude-li to ve velkém, časopis prostě skončí. Ne však kvůli tomu, že se o to postarají samopaly v rukou lidí, kteří s naší civilizací mají společné jen to, že se v ní narodili.   

Pravdou však je, že cesta k toleranci nebyla zrovna snadná. Ještě na počátku minulého století  - jak dokládá dokument -  někteří začínající satirici dostávali za svá díla, která se dotkla náboženských idolů, pořádně přes zadek.