Ve starém Římě stačilo koně senátorem jmenovat, my /ne/musíme volit

Ti z nás, co mají to štěstí a mohou právě teď zvolit do senátu nové svěží tváře, které nahradí opotřebované staré partajní struktury, měli by dát  vale přítelkyni nejvěrnější.

Tou je samozřejmě vlastní lenost, která nás zrazuje, abychom příjemné, tedy cestu ze zaměstnání – máme-li ho – spojili s užitečným, tedy s aktem volby někde ve třídě či v jiném úpravném interiéru.

Jestliže se budeme řídit heslem z ruských bylin, že ráno moudřejší večera, a volbu odložíme na sobotu, pak ráno může třeba být pořádné kalné, a i kdyby výjimečně nebylo, nic moudřejšího než v pátek stejně nevymyslíme.

Protože všechno už jiní udělali za nás - partaje vybraly na kandidátky ty nejlepší persony vůbec a z nich už před týdnem ti nelíní z nás v krutém masakru nechali projít vždy po jedné dvojici. Teď je nutné jednoho z dvojice prostě dorazit.

Pokud to s vaším přispěním bude ten, kdo si to podle vás zasloužil, budete jistě usínat s pocitem dobře vykonané práce. Jestliže zůstanete na gauči a zmasakrují toho nepravého, bude pozdě honit bycha a rvát si vlasy.

Člověk zodpovědný volí, ten ještě zodpovědnější navíc k tomu se ještě volit nechá, protože kandiduje ve jménu lepšího pro své město, kraj, vlastně pro nás všechny, co senátorský plat pobírat nebudeme.

Nezáviďme. Chce to přece více angažovanosti, než předvádíme my, a zdravého sebevědomí si o kandidaturu říct, když nám ji jako odborníkům z nepochopitelných důvodů nenabídnou.