„To jenom ty se pořád nechceš rozhoupat“, přisadila si. „Věk jako on máš, s lidmi jako pojišťovák vycházíš dobře, tak co? A pak, ani ten plat není k zahození. Tak se taky přihlas, a hned – přece nechceš, aby si na tebe na ulici ukazovali, že seš poslední, kdo to ještě neudělal?“
„No jo,“ hodnotil Breburda, jak na tom je, „ale v žádné straně nejsem, tak mě žádná taky nepodpoří. A znáš lidi, ti dají na to, co jim Nečas, Kalousek, nebo Sobotka poradí.“
„Kde to žiješ?“ spráskla Breburdová ruce.
„Dneska má u lidí největší šanci právě nestraník. Takový Schwarzenberg, Dienstbier, nebo Zeman, ti to můžou zabalit. To Fischer a Dlouhý, jako bezpartijní, zabodovat můžou. Tak mezi ně vleť!
„Když, já mám…“
„Co máš?“
„Mám handicap.
„Nepodceňuj se, ano?! Klidně bys mohl podepsat to, co o sobě píše Dlouhý: ´Jsem rozhodný, pracovitý a důsledný. Obstál jsem ve vysoce konkurenčním prostředí v soukromé sféře‘. To ty taky, nebo snad ne?“ uzavřela Breburdová.
„ No jo, ale nejsem jako oni.
Nikdy jsem nebyl komunista, abych teď byl ten správný bezpartijní. A to by mohlo být lidem podezřelé. Řeknou si, že tenkrát jsem byl buď pitomec, když jsem do partaje nevstoupil, nebo nějak ujetej, že mě tam nevzali.
A kdo by chtěl prezidenta s takovouhle pověstí?“
Jan Dvořák
