Jenomže nic takového se neděje.
Když si přečteme výroky a komentáře politiků z posledních dnů, vyslovili-li se ke krabicové aféře vůbec, pak jsou nebývale zdrženlivé, krotké.
Dokonce takový velmistr jízlivostí jako Miroslav Kalousek – a to musí mít na exhejtmana pěknou „žízeň" – se vyjádřil na svoji náturu poměrně jemně, a v podobenství:
"Mám z toho rozporuplný pocit, jako když vaše tchýně padá do propasti ve vašem autě."
A prezident je z toho sice nešťastný, avšak nemíní si přisazovat, a na to by jistě jako „vrtošivý stařík" alespoň morální právo měl.
Jenom Radek John zůstal drsoněm a vypráví, jak strašně se v krajích krade – a protože kraje mají pod palcem socialisté, je jasné, kdo za to může. Ale že by osočil kolegu dr. Ratha, to ani náhodou.
Žádná velká slovní cvičení na adresu prohnilé opozice se tedy kupodivu nekonají. Je to pak sociální demokracie, která si sama myje hlavu a verbálně jednání svého bývalého politika odsoudila a dokonce se ústy hned několika svých představitelů veřejnosti omluvila.
Mohlo by se tedy zdát, že krizový management účinně zapracoval a svým způsobem vzal koalici vítr z plachet, protože vše už vlastně bylo řečeno.
Také je možné, že zdrženlivost vyplývá ze stále se zvyšující politické kultury v parlamentu, kdy si politici napříč partajemi ovědomují, že nálepkování stran za zlodějské a prokorupční jenom proto, že se jeden či dva politici dopustili nekalého jednání pak vrhá špatné světlo na sbor jako na celek.
A jestliže to ani tak není, pak se nabízí vysvětlení sice málo pravděpodobné, nikoli však mimo realitu, proč politického soupeře necupují: že jsou snad něčím spřízněni. Obavou? Ale z čeho pak?
Jan Dvořák
