Starého dobrého Pinocheta na vás, darmožrouti!

  S velice podnětným materiálem přišel nakladatel a spisovatel Martin Vopěnka v aktuálním vydání MF DNES. Nechodil dlouho kolem horké kaše, jako evropští politici s Merkelovou v čele či opatrní finančníci, a napsal to v článku „Řecký soumrak" naplno.

Řecku už není pomoci, čeká ho jen chaos a rozvrat. Infikovat by se jím mohl i zbytek Evropy, zvláště levičáčtí populisté, co bazírují na sociálním státu.

V tom má svatou pravdu, ale co s tím?

Zahraniční intervence už není možná, to by bylo skousnutelné ještě tak v polovině minulého století, konstatoval, avšak konstruktivně nabídl, podle něj zřejmě v téhle dekádě jedenadvacátého století osvědčený recept – léčbu Pinochetem. Tedy chilskou cestu sedmdesátých let, která sice stála nějaké ty desítky tisíc životů, zato však zvrátila hon na bohaté a nastartovala ekonomický růst tak výrazný, že by škrtači Kalousek a Nečas mohli jen tiše závidět. Když se kácí les, lítají třísky - správně uvažuje pan nakladatel – každá konsolidace a normalizace má své náklady. A kdo ví, jestli by právě bez dočasné vlády generality nebylo těch obětí v bratrovražedném boji mezi levicí a pravicí víc. Bylo.  

Nakonec takový obrodný převrat by se přece až tak přísně Pinochetova scénáře držet nemusel. Prezidentský palác nebo parlament by bombardéry mohly ušetřit, ostatně ani pan nakladatel nevolá, aby speciální síly podnikly hon na prezidenta a ten v přestřelce zemřel.

Mohly by být však využity dobré zkušenosti z Polska, kdy generál Jaruzelski nechal soustředit desítky tisíc odborářů, aby neprovokovali. A choval se k nim slušně. Žádné kobky s hladomornou, ale zotavovny a sportovní haly s vojenskou ochranou.

Škoda, že autor svou myšlenku nerozvedl do řádného manuálu, ale to si zřejmě nepředsevzal, jen „nahodil“ ideu, jak spolehlivě vyřešit aktuální problém. Nechtěl se příliš vměšovat do vnitřních věcí Řecka, a když už, tak spoléhá na  zdravé sily uvnitř země samé, které, když to jinak nepůjde, vezmou bezzubé demokracii otěže a svěří je do vlastních rukou.

A také obezřetně varuje - a to už si dovolit může, neboť míří dovnitř naší země - před levicovými populisty, kteří lidem sugerují klamný názor, že stát by měl být jejich pečovatelem. Pobláznění blouznivci by pak mohli zemi přivést do záhuby, stačí dát jim neuváženě quasilegitimitu ve volbách.

To by pak raději – a to by si čtenář měl patrně dovodit sám – měla nastoupit nějaká přijatelná opatření viz Juruselski, Janukovič či Lukašenko – samozřejmě, že v opačném poltickém pólu.  

Protože diktatura nemusí trvat čtyřicet let - až se lidé dostatečně poučí, nastane čas vrátit se ke standardním metodám demokracie. Autor to správně vystihl na příkladu už zmíněné Chile:  

„Dojde-li k takovému vystřídání včas, totiž dříve, než příslušnou diktaturu rozloží všudypřítomná korupce, dostane nově vznikající demokracie do vínku zemi, jejíž ekonomika dokonce funguje.“

Teď jde už jen o to, zda se u nás najde pár chlapáků, kterým prosperita země skutečně leží na srdci. 

(Nebo to autor zmíněného článku v novinách myslel zcela jinak a Pinocheta do textu vpašoval až záludný hacker.)  

Jan Dvořák