To byly tenkrát časy! Komunismus už klepal na vrátka a socialismus s lidskou tváří mu je měl otevřít – tak to tehdy vnímal. Dnes víme, že pomýleně, ale takhle se o tom ve škole i v rádiu v Pionýrské jitřence mluvilo a všude psalo.
A do té nostalgie se ozve:
“Dědo, tenkrát se taky nosily roušky, ale ne na obličeji, ale na krku?“
„Roušky? To nejsou roušky. To je pionýrský šátek, s ním se tenkrát chodilo do školy.“
„A ven taky?“
„Kdepak, jenom na nějaké ..ty...
„Akce nad sto lidí?“
„Jo, tak nějak – a doma jsme nenosili tyhle šátky vůbec.“
„Aspoň to. A jak dlouho ta epidemie trvala?“
„No, pěkných, tedy dobrých, no prostě dost let to bylo.“
„A to se tak dlouho budou roušky nosit taky?“