Při rozhodování nehraje roli jen chtění či nechtění samotné, ale i fyzická kondice, omezující únava, respektive lenost - a také osobnostní založení.
Někdo je "svátkař slavič", jiných neslavič.
Klíčová je však vnitřní motivace i snaha zachovat kontinuitu v postojích k výročím, a z nastoupené cesty nevybočit.
Ti, co zásadně nechodí nikdy, nepůjdou ani letos. Opětovně se ujišťují, že pokud na Národní třídě byli už jednou, a to právě v drastických chvílích před 30 lety, tak co by tam dělali teď? Kdy už nic nehrozí, a kdy tam budou většinou ti, kteří tam tenkrát nebyli.
Jiní na Národní naopak nepůjdou proto, že tehdy tam - ale ani jinde v pozdějším kvasu - nebyli. Tak proč by tam měli jít dnes, jestliže tam budou hlavně ti, co tam byli tenkrát.
Logika takových přístupů poněkud kulhá, ale proti gustu žádný dyšputát! Tím spíš, že jeden z oněch postojů hrdě zaujala i hlava hlav, respektive hlava našeho státu.
A co hlavy „pomazané“ méně?