Květinová koalice na Národní

Ozvalo se žuchnutí a hned na to ucítila seshora nepříjemný tlak. „Co se sem cpeš, nevidíš, že jsem tu já?!“ nenechala si to líbit.

„A co mám asi tak dělat, když mě sem někdo mrsknul?“ nenechala se odbýt. „Můžu snad já za to, že poblíž žádný jiný koš nebyl a že je pod tebou už nastláno flaškama?“

„No, sorry, jako, já si taky nemohla vybrat, když mě sem násilně přemístili. A která ty vlastně seš?“

„Která?“ zopakovala oslovená otázku a pak pyšně pokračovala: “Já jsem Zemanova. A ty?“

„Babišova!“

„To bychom ovšem mohly být kámošky. Hele, nešlo by se odsud nějak dostat? Je tady těsno a páchne tu po pivu.“

„Samy se odsud nevyhrabeme. Leda by nás někdo vyndal. Nějaký bezdomovec, třeba, až se tady bude přehrabovat.“

„No jo, ale ten by nás určitě šel střelit někam ke hřbitovu nebo do vinárny, a já rozhodně hřbitovní ani pajzlovská nejsem“ odpověděla Zemanova kytka s despektem.

Žuch, ozvalo se. Další kolegyně z branže.

„Já jsem od nějakýho Okamury,“ představila se. „Za tu tláču na vás fakt nemůžu, holky, a to je v pořadí ještě Hamáčkova.“

„Hamáčkova?“ rozradostněla se Zemanova. „Tak to si počkáme až  tady u nás přistane, a já z vás udělám koalici.“