Pokud někdo nedokázal pochopit, jak se před pětaosmdesáti lety mohlo stát, že (zdánlivě) kulturní a spořádaný německý lid tak snadno „zdivočel“ a přesáhl svým jednáním hranici krutosti, modelově to může vidět dnes.
Zvrácená ideologie někdejšího antisemitismu jako by se teď transformovala do stejně fanatické idey hyperkorektnosti ve všech rovinách.
Jako dřív v tom lepším případě „jen“ hořela díla předních německých autorů kvůli jejich nenordické krvi, tak dnešní mladí fanatici korektnosti se pustili do básníka, který si troufnul pro ně neuvěřitelné - stejně jako milióny poetů už před ním - opěvovat ženu jako krásnou bytost a věčný zdroj inspirace. Ovidius, Shakespeare, Goethe, Heine, a další by sítem korektnosti projít nemohli.
Takto psát dnes o ženách by se podle studentských aktivistů mělo v Německu zakázat, a když už takový zákaz zatím prosadit nejde, pak obdivné verše současného básníka o ženě musí zmizet z fasády univerzitní budovy.
„Tato báseň reprodukuje klasickou patriarchální tradici v umění, v níž jsou ženy výlučně hezkými múzami, které inspirují k tvůrčím činům umělce (muže),“ naléhají studenti a chtějí radikální nápravu.
A co přijde na pořad zítra?
Budou Němci takovým šílenostem tleskat a nahlas jim přikyvovat? Zprvu snad ještě s určitými pochybnostmi, ale později, až jim ta idea vejde pod kůži, pak už…
Chtělo by to nekorektní sprchu, dokud na takový lék nebude pozdě. Možná už pozdě je.
Řeknete, že je to jejich věc? Cože nám je do toho? To bychom museli mít krátkou paměť.
