Bylo by nošením dříví do Athén znovu připomínat, že nejenom mateřsko – otcovský pud, ale i různé vědy, od neurologie přes pedagogiku až po psychiatrii, zodpovědným rodičům velí neumožnit dětem sledování některých pořadů.
Nejenom kvůli násilnému obsahu thrillerů či naopak kvůli humorným vulgaritám sit comů, ale prostě proto, že dětský mozeček ještě nedospěl do takového stádia, aby byl schopen vstřebat bez trvalých následků děsivý obraz reality hrnoucí se ze zpravodajství pro dospělé.
Od toho mají děti Zprávičky. Tam jim přijatelnou formou bez strašení například naznačí, že na ulici něco bouchlo, pár lidí má bebíčko, někteří už nebíčko, a že za to můžeme my, že jsme ty nešťastníky s bouchacími kuličkami nedokázali vzít mezi sebe, aby se tady necítili tolik opuštění.
Je možné děcku jakž takž tolerovat, aby se občas kratičce podívalo aspoň na přehled zpráv, aby tušilo, s čím se jednou může setkat, ale nechat ho dívat se na politické pořady, to už je od rodičů nezodpovědné příliš. Dětská duše podléhá emocím, je ještě naivní, a nedokáže se správně orientovat - a teď promiňte, ale je to normální občanské označení politiky - v onom svins*vu.
Co však dětská duše vnímá úspěšně, to jsou n a š e reakce na probíhající pořad, například politickou diskusi.
Pokud se dospělý dívá na televizní debatu v kolektivu, třeba s partnerem, nebo v širší skupině například s tchánem, tchyní atd., potom se spontánní a nekorigovatelné verbální reakce na slova z obrazovky násobí. Padají při tom výrazy, které by dětské ucho slyšet nemělo – pokud je ovšem běžně neslyší u svých vrstevníků, a samo je rovněž používá.
Pro čisté svědomí bychom od takových pořadů – a blíží se volby a budou přibývat – měli děti co nejdůrazněji vykázat. Abychom mohli verbálním glosám dát svobodný průchod včetně bohatého využití zoologických a psychiatrických termínů adresovaných respondentům, a jistě i zaujatému moderátorovi.
A to už nezmiňuji tu nejhorší tragickou variantu, že kvůli naší opičí toleranci dětská duše získá na brutálních politických pořadech nepřekonatelnou závislost.
A chceme snad z našich dětí mít závisláky?!?
-Vypni to, dávaj nějakou kravinu pro mrňata. Hele, když nejsou Otázky, tak si na ně můžeme zahrát.
-Jo, ale já budu dělat tátu, a ty Moravce!
-Proč zrovna já?
-Protože nechci, abys mi furt jako táta nadával.
-To není fér, nehraju, já si chci taky zanadávat.
-No dobře, tak si to pak zase prohodíme.
