Hollande by se měl jít učit do Berlína, jak hned nepanikařit, když něco bouchne

Ve světle nedávných tragédií Francouzi mohou Němcům jen závidět, jak uvážlivého státníka, respektive státnici mají v čele země.

Zatímco Hollande ihned po atentátech ve Francii jitří vybičovanou atmosféru přítomností a proslovy  na místě, kancléřka projevuje hlubokou spoluúčast mlčením.

Dokud nemůže veřejnosti sdělit skutečně něco konstruktivního, a nechce vést obecné a plané řeči ujišťováním, že udělá vše, aby se nic podobného jako v Mnichově a jinde neopakovalo, raději mlčí.

Ve chvíli, kdy už kancléřka jistotu má, že potřebná řešení nalezla,  se rázně a jednoznačně vysloví.

Veřejnost se proto dalšího vývoje obávat nesmí, lidé by naopak měli svým způsobem pocítit křesťanskou hrdost na to, že je to Německo, které tragicky snímá hříchy neochoty některých zemí přijímat běžence a podělit se tak o jejich harmonické začlenění do evropského prostoru.

Při čtvrtečním projevu, kvůli kterému dokonce přerušila dovolenou a tudíž mu přiložila mimořádný význam, se kancléřka v očích nejenom německé veřejnosti opět profilovala jako politička churchilovského typu.

Zopakováním svého kréda „ZVLÁDNEME TO“, pokojnou cestou, s respektem k příchozím, tak de facto národu stejně jako válečný britský premiér slíbila  přinejmenším další krev a slzy - pot bude odvislý do značné míry od počasí.

- - - - - - - - - - - - - - -

(Upozornění autora: Text blogu není schvalováním teroristických útoků - viz ZDE)